Červen 2011

Be ok

19. června 2011 v 15:37 | Nessie
Možná že jste čekali že to přijde možná že ne. Nestěhuji se natrvalo a počítám že se po prázdninách vrátím v plné síle i když jistá si tím nejsem. Vy rýpálkové co si myslíte že právě takové 3 komentáře pod jedním bezvýznamným článkem mě dostali a jsem z toho naprosto zdrcená si to klidně dál mysletet ale není to pravda. Mám spoustu důvoůdů. Nechávám tady toho tolik. Lidi tady mi nepříjdou už moc dobří a chci to zkusit jinde. Samozřejmě budu dál chodit na blogy svých oblíbenců a tak ale samotné se mi to tu spíše hnusí a opravdu se sem nevracím ráda. Třeba to bude jinde lepší.

Takže jen tak oznamuji že prozatím mě najdete na blogspot.com kde mi to vyhovuje mnohem ale mnohem více. Neorientuji se sice ještě úplně ve všem nastavení atd. ale dostávám e tomu na kloub. Nebudu zde psát svoji adresu a ani nepočítám že by se někdo zajímal. Kdyby přece jen někdo chtěl znám moji novou adresu tak napište na e-mail this-moment@seznam.cz a já pokud budu chtít odpovím. Zatím žijte v míru :)

1. kapitola - Každý život má svou velikost.

6. června 2011 v 19:08 | Nessie |  Píšu
Víte. Původně jsem byla pevně rozhodnutá že to nikdy, nikdy nezvěřejním. Psala jsem to v záchvatu šílenství. Kdo mě trochu zná, ví že tohle neříkám jen tak. Samotné je to šílené. Po včerejším večeru jsem se zapřísáhla že už nikdy nic nebudu psát. Můžete mi někdo vysvětlit proč jsem tedy napsala druhou kapitolu a mám chuť psát další?
Příběh nekopírujte a nevydávejte za své. Pokud mě můj šílený stav neopustí můžete zde čekat i další kapitoly. Možná. Nicméně je to takové... choulostivé? Nevím. Názory uvítám, jen ne hrubě prosím.
Tohle by měl být takový úvod. Možná že z toho někdo něco pochopí.

Krásu lidských očí nehledejte v barvě ale v tom čí jsou.

5. června 2011 v 20:10 | Nessie |  Diary
Snad mi můžete odpustit, že nemám nejmenší ponětí odkaď vlastně pochází tento citát.

Sedím v prosluněném pokoji a s mými vlasy si pohrává náhlý vítr. Hlavu mám plnou dnešního dne. Dovolila jsem si uvolnit se od učení, u kterého jsem strávila celou sobotu. Původně jsem dnes už od 7 na nohou a snažím se naučit zeměpis. Neúspěšně. Chtěla bych takové zkoušení kdy bych měla na lavici předvádět slony. Pan profesor je schopný všeho. Bohužel, já ne. Postavit se před tabuli a nebýt schopná vypravit ze sebe jediné slovo, natož ukázat hranice tohohle a támhletoho. Přece jenom se za své vysvědčení stydím. Do nedávna mi vycházelo za 4 z matematiky. Vytáhla jsem na troječku. Nádhera. Na fyziku se mě také radši neptejte. Známky nejsou všechno, vím to. Ale v budoucnosti na nich záleží.
Budoucnost. Neměla bych snad každý den žít jako by byl můj poslední? Umět si vychutnávat každý okamžik, umět se smát, radovat se z toho že se můži zhluboka nadechnout, zavřít oči a jen být. To, já beru jako umění žít. Nejsem talentovaná, ale snažím se. I snaha se cení. měla by.
Přesto všechno je moje budoucnost tak strašně důležitá. Kdybych svoji přítomnost nežila pro budoucnost, v budoucnosti by mi ani nemuselo být dovoleno žít tak jak chci. Musím si to nějak vybojovat. Chtěla bych si v tom udělat pořádek.

Poslední 3 týdny školy. Z mého pohledu těžké. Ne, proto že bych si chtěla udržet alespoň nějaké ty dvojky, ale protože s tímto školním rokem se loučit nechci. Nemůžu. Je to pro mne nejvíce zlomový rok, nechci aby to přerušilo něco jako prázdniny. Nechci prázdniny. Říkejte si co chcete. Ano, zbláznila jsem se. Trochu. Potřebuji školu. Ne, potřebuji každodenní společnost lidí v ní. Potkávat známe tváře na studených chodbách, sedět opřená o skříňku a poslouchat kdo asi zrovna jde. Běhá mi mráz po zádech.
Mm. Proč když začnu psát články, automaticky přemýšlím a to znamená že... nálada klesá.